Ani vlastně pořádně nevím, co mě přimělo k účasti na této akci. Snad to byla samota, možná trochu zvědavosti nebo i touha zažít něco nevídaného a netradičního. Ať už to ale bylo cokoli, způsobilo to, že jsem se onoho příjemného sobotního večera odebral do místa nedaleko mého rodiště, zvoucího se Příčovy. Můj původní předpoklad byl, že někam doprostřed pole, jimiž je tato vesnička houfně obestřena, přitáhnou dva traktory malé pódium (v lepším případě – v horším přitáhne jeden traktor velký valník), přikutálí se maximální počet sudů s pivem a klády na oheň, aby bylo kde rožnit metrák výsekového masa. Doplní se několik podstatných drobností jako je nepostradatelný držák na odložené vidle a můžou nám to kucí začít drhnout.

Přesně to by mi k hudbě zastoupených skupin úplně sedělo. Leč skutečnost byla jiná. Útulný vybetonovaný plácek (pravda, na okraji pole) hostil už v době mého příchodu cirka tři sta lidí, pódium nevelké, ale útulné. Žádná změt trubek a šroubů podepřená vidlemi, jak jsem očekával. Stánek s pivem, klobásy, stan pro zvukaře… Zkrátka takový normální minifestiválek. První tři výstupy měli na svědomí účastníci soutěže Česká rocková liga 2004. SIX DEGREES OF SEPARATION, jsem bohužel prošvihl kvůli romantické předkoncertní procházce v polích po boku mé hrdinné domorodé průvodkyně. Ale co mi tak koutkem ucha proteklo, nebylo až zase tak špatné. Jen mám pocit, že tahle kapela má snad i zpěvačku, jejíž hlas jsem tam nějak nepostřehl. Ale nejsem v zásadě proti. Co jsem ale bohužel už stihnul, byla jistá KENCORE PASSA. Hrůza. Rádoby moderní pokus o…o co? To by podle mého rádi věděli i členové kapely. Ne, tohle se mi nelíbilo. A bylo hůř při vystoupení MASTURBACE, která s přehledem vyhrála ze všech zúčastněných kapel v soutěži poslední místo. Musím však kapele poděkovat, protože tato skutečnost mi opravdu otevřela oči, neboť jsem díky ní zjistil, že na světě zbývá ještě alespoň krapítek spravedlnosti.

Druhou část koncertního setu, tentokrát již mimo soutěž zahájila plzeňská kapela PARADOX. Ne že bych ji znal, nebo vyznával. Ale neurazila mě. Patří sice svoji povahou mezi klasické zábavovky, ale co se vlastně víc hodí na vesnický festival než klasická zábavovka? A udělali mi i radost. Hned jako druhou skladbu vystřihli známou „Whiskey In The Jar“, kterou kdysi zpopularizovali THIN LIZZY a dnes opět zlidověla v podání METALLICY. Jinak to byl moc příjemný set. Nenáročný a pro všechny, kdo si chtěli trošinku užít letní koncertní rockové pohody.

Jenže čas pokročil a byl čas vyklidit pole velikánům a průkopníkům českého black metalu, skupině TÖRR. Můj vztah k této smečce je komplikovaný. Vlastně jí docela uznávám za ten kultovní demáč a jeden bootlegový živák, co nahrála před patnácti lety a který se tenkrát na veřejnosti hodně chytil. I když hlavně proto, že komančové stopili většinu kvalitních zahraničních nahrávek už na přechodech, tak se zkrátka poslouchalo, co bylo. A TÖRR byli.To chápu. Hodně se mi taky líbila předposlední deska „Tanec svatého Víta“, kterou považuji za jeden z nejzajímavějších a nejcennějších experimentů na české rockové scéně. Ať už byl záměr jakýkoli. Naopak se mi hodně nelíbí aktuální kousek „Made in Hell“. Ať už byl záměr jakýkoli. Ale to, co TÖRR předvedli na koncertě…no nevím, jak bych to... Nebylo to špatný. Ale nebylo to ani dobrý. Mají skvělého bubeníka i výborného kytaristu. Ota Hereš vůbec překvapil – jak hrou (byl určitě nejlepší instrumentalista ze všech zúčastněných kapel), tak i infernálním vokálem, který bych do jeho roztomilého xichtíku tedy neřekl ani náhodou. Ostře kontrastoval s legendárním leaderem Vlastou Henychem, který je opravdu tragický basák a, pravda, o něco lepší zpěvák. A hudba?  Některé novodobé skladby znějící z pódia mě celkem oslovily, některé ne. To samé platí o těch starších. Zkrátka takový nemastný neslaný zážitek. Nečekal jsem od TÖRR nic, ale asi i to bylo až příliš.

To samé jsem ostatně očekával od druhé „hvězdné“ sestavy ŠKWOR. Zvlášť, když se čas nachýlil už opravdu hodně a kapela startovala první písničku někdy kolem jedné hodiny ranní. Dohoda zněla, „poslechnem pár rytmů, sednem do auta a padáme“. Chyba lávky. Vypadli jsme až na konci. Jsem si plně vědom kursu, který mají ŠKWOR ve smetanové introvertní ulitě naftalínových metalových pseudointelektuálů a intelektuálů, jíž obecně nazýváme „redakce serveru Metalopolis“. Tahle společnost chytrolínů, fanklub rozumbradů, co vtipnou kaši rádi mají, nedává absolutně žádnou šanci zábavě v hudbě. Hudba musí být hlavně na výši, říká se v redakčních stanovách. Nápaditá, instrumentálně vyspělá, nadčasová a progresivní…To jsou hlavní podmínky. Pokud se při ní budeš i bavit, je to tvoje věc, ale nutné to není. „Cože? Oni maj jen dva riffy a žádnou akustiku? Navíc nevyzpívaj falzety. Ty hele, necítíš se náhodou takhle trochu jako AGRO?“ Ne, tak tímhle vlakem ŠKWOR nejedou. Naštěstí. Jejich hudba má přesně dva riffy (riff model „drhni“ a riff model „hobluj“), zpěváka co neumí zpívat, basáka, co hraje na pětistrunce přes čtyři pražce na tři struny, málo fantaskní texty, žádný koncept na albu a co víc…hrajou něco jako NU metal (což bych osobně až zase tak neřekl, ale jak je libo). Pravda, je ovšem taková, že jejich vystoupení bylo naprosto skvělý. A toho názoru bylo ještě asi tak dvě stě lidí, kteří v neděli v jednu hodinu ráno pařili na ten svérázný sociální rock uprostřed polí v zemi nikoho. Vzdor všem notoricky známým šokujícím skutečnostem na mě kapela působila nadmíru pohodovým dojmem, frontman Petr Hrdlička se ukázal jako skvělý showman a vcelku příjemný kluk. Ať už to bylo familiérním „Tak jedem, Příčovy!“ (takhle se to dělá, Vlasto, žádný tvoje trapný rock’n’rollový prasata), což je snad nejtvrdší hláška, kterou jde zahájit rockový koncert. Nebo přátelským vztahem s místním starostou, který si kapelu velmi oblíbil (nezapomenutelná podnapilá hláška „je to úžasný, všechno je úžasný, Škwor jsou úžasný. Příčovy jsou show a show je v Příčovech!!”). Došlo i na řešení mezilidských vztahů, kdy zhrzený partner poslal Petrovi na pódium lísteček s omluvou pro svoji milou. Po přečtení do mikrofonu se však náprava nekonala. Chudák Mišák. Další zajímavá ukázka probíhala po čas koncertu na lavičce za mixážním pultem (zdravím Bohouše Němce). Zkrátka, jelo co to dalo. Drhlo se, co šlo. Živá energie z hudby ŠKWOR byla nakažlivá jako mor. Kluci se se skladbami hezky poprali, nástroje na živo, samply z MDčka, a sborové vokály byly hezky zvládnuty. Zněly úplně stejně jako z CD, což jen potvrzuje jak sehraní ŠKWOR jsou. Zazněla snad celá poslední dvě alba a nutno říct, že jak jsou písničky na deskách nudné a beztvaré, tak získaly na koncertní ploše zcela nový hitovkový rozměr. Všechno sedlo doslova tip ťop. Všichni se skvěle bavili, a ač je to hrozně překvapivý, o to jde u hudby především. Zvlášť u té koncertní.     

Foto převzato z www.skwor.cz